Loading

26.2 OBDOBÍ OD 22. 6. 1941 DO KONCE ROKU 1942

Německá vojska úspěšně zopakovala svou taktiku bleskové války a dokonale sovětskou armádu i Stalina osobně zaskočila. Rychlým postupem Němci obsadili rozsáhlá území a zajali téměř 1 milion ruských vojáků. Koncem října 1941 byl Sovětský svaz blízko zhroucení. Německá vojska obklíčila Leningrad, obsadila Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a stále před Moskvou.

V prosinci 1941 sovětská armáda nejenže zastavila německý postup, ale podnikla i úspěšné protiútoky, k čemuž využila i extrémní klimatické podmínky (ruská zima). Blesková válka se bitvou u Moskvy vyčerpala a Německu reálně hrozila dlouhá válka na dvou frontách.


Jedinou velmocí, která zůstávala mimo konflikt, byly Spojené státy americké. Stoupenci izolacionismu prosadili v Kongresu přijetí řady zákonů o neutralitě a zákazu exportu zbraní. Prezident Roosevelt se snažil během roku 1940 tento postoj změnit. Především Velké Británii poskytly USA během „bitvy o Británii“ válečný materiál a další zboží, které vyčerpaná Británie potřebovali.
V srpnu 1941 se sešel americký prezident s Winstonem Churchillem na křižníku u pobřeží Newfoundlandu a podepsali osmibodový dokument zvaný ATLANTICKÁ CHARTA. Principy obsažené v tomto dokumentu se blížili formulaci válečných cílů. K Atlantické chartě se později připojil i Sovětský svaz a další státy.

Do války se USA dostaly díky událostem v Asii, kde se americké zájmy střetly s Japonskem. Japonsko, které podepsalo 29. září 1940 spojeneckou smlouvu s Německem a Itálii, se snažilo získat kontrolu nad celou oblastí jihovýchodní Asie a Pacifiku. Následovaly americké obchodní sankce vůči Japonsku.

7. prosince 1941 přepadly dvě vlny japonských letadel – bez vyhlášení války – americkou leteckou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech a vážně poškodily americkou námořní sílu v Pacifiku. Následující den Spojené státy oficiálně vstoupili do války. Válku Japonsku vyhlásili i Velká Británie. Japonský útok na Pearl Harbor znamenal zahájení bleskové války směřující k ovládnutí Tichomoří. Do půl roku Japonsko dobylo Filipíny, Malajsko, Indonésii a Barmu. Thajsko zůstalo neutrální.

Do roku 1942 okupovalo Japonsko všechny menší ostrovy v západním Pacifiku. Japonská vojska se na okupovaném území chovala velmi brutálně a uplatňovala v praxi rasistické teorie jak vůči domorodým obyvatelům, tak i proti válečným zajatcům západních států. Brutalita japonské okupace dosahovala masových měřítek, ale nebyla tak pečlivě organizovaná a systematická jako německá válečná zvěrstva v Evropě.

Vítězný japonský postup pomohla zadržet až velká námořní a letecká bitva u ostrova Midway, která se odehrála ve dnech 3. – 7. června 1942. Stala se mezníkem ve válce v Tichomoří. Američané i za pomoci účinné zbraně letadlových lodí obnovili svoji námořní a leteckou sílu a Japonci byli nuceni zastavit útočné akce a přešli ke strategické obraně.


Hitlerovy plány na likvidaci „nejnižších“ ras a na rozšiřování svého „životního prostoru“ začali nacisté také realizovat. Po dobytí Polska zde usídlili německé kolonisty, přes jeden milion Poláků zavlekli do Německa na nucené práce a pro jejich zbytek byla vytvořena zvláštní oblast, tzv. Generální Gouvernement. Pověstný „generální plán Východ“, zaměřený na absolutní ovládání a vyhubení slovanské rasy, uskutečňoval Hitler i na obsazených územích Ukrajiny, Běloruska a Ruska.

Hlavní obětí nacistických vyhlazovacích plánů se stali Židé. Nacisté vypracovali a přijali plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“ a Hitler pro něj vydal rozkazy veliteli SS H. Himmlerovi na počátku léta 1941. Především jednotky SS se podílely na hromadných popravách Židů. Používaly se i mobilní plynové komory. Celý zrůdný proces vyhlazení Židů byl zakončen transportováním Židů z celé Evropy do koncentračních táborů smrti v Polsku. Miliony Židů zahynuly v koncentračních táborech jako byla Treblinka, Majdanek, Bergen-Belsen či Osvětim.
Tragédie Židů za druhé světové vlky je označována jako holocaust, schoa, genocida.


Stoupající význam měla i mezinárodně politická jednání směřující k vytvoření velké protifašistické koalice. Podstatný krok k ní učinily USA, SSSR a VB, jejichž vojenská a politická spolupráce tvořila základ protifašistické koalice či tzv. Velké Aliance. A 1. ledna 1942 podepsalo 26 států deklaraci, v níž se zavázaly využít všech zdrojů v boji proti fašistickým státům Osy a neuzavírat s nimi separátní mír.

Na stranu protifašistické koalice se začaly přiklánět i vojenské úspěchy. V severní Africe byl po nástupu generála Montgomeryho do vedení 8. britské armády poražen Rommelův německý expediční sbor (známý jako Afrikakorps) a začal britský postup k libyjsko-tuniské hranici. Stalo se tak po bitvě u Al Alamejnu, kde začal rozhodující nástup britských jednotek.


Těžké boje pokračovaly především na ruské frontě. V srpnu 1942 započali Němci rozsáhlou ofenzívu na jejím jižním křídle. Došli až na severní Kavkaz a začala i velká BITVA U STALINGRADU (rozhodující bitva II. Světové války). Stalin pod tíhou německého náporu začal naléhat na otevření druhé hlavní fronty na Západě. Velká Británie a USA se snažily zatím pomoci Sovětskému svazu dodávkami strategických surovin a zbraní prostřednictvím konvojů, které směřovaly především do přístavu Murmaňsk.
V listopadu 1942 začala sovětská ofenzíva a do ledna 1943 byli němečtí vojáci u Stalingradu obklíčeni. Hitler odmítl své vojáky stáhnout. V únoru se ruským vojskům vzdal zbytek téměř půlmilionové německé armády. Bitva u Stalingradu znamenala zlov v německé strategické koncepci na východní frontě a v celé válce vůbec. Mýtus o německé neporazitelnosti definitivně padl.

Žádné komentáře:

Okomentovat