Loading

OBSAH

  • 1 STAROVĚKÉ CIVILIZACE - DOBA MĚDĚNÁ

  • 1.1 ROZMACH PRVNÍCH ŘÍŠÍ V DOBĚ MĚDĚNÉ

  • 1.2 DOBA BRONZOVÁ

  • 1.2.1 VRCHOL DOBY BRONZOVÉ

  • 1.2.2 POZDNÍ DOBA BRONZOVÁ

  • 1.3 DOBA ŽELEZNÁ

  • 1.4 KLASICKÁ ANTIKA

  • 2 STAROVĚKÉ ŘECKO

  • 2.1 DOBA BRONZOVÁ: MINOJSKÁ A MYKÉNSKÁ CIVILIZACE

  • 2.2 DOBA ŽELEZNÁ: TEMNÉ A ARCHAICKÉ OBDOBÍ

  • 2.2.1 ŘECKÉ KOLONIZACE

  • 2.2.2 SPARTSKÝ STÁT

  • 2.2.3 ATHÉNY

  • 2.3 SJEDNOCENÍ HELÉNŮ: KLASICKÉ A HELÉNISTICKÉ OBD...

  • 3 STAROVĚKÝ ŘÍM

  • 3.1 POČÁTKY ŘÍMA: DOBA KRÁLOVSKÁ (753 – 510 PŘ.N.L...

  • 3.2 ŘÍM ZA REPUBLIKY (510 – 31 PŘ.N.L.)

  • 3.2.1 VÁLEČNÉ UDÁLOSTI

  • 3.2.1.1 SAMNITSKÉ VÁLKY

  • 3.2.1.2 RYRRHOS

  • 3.2.2 VRCHOLNÝ ROZKVĚT REPUBLIKY (264 – 133 PŘ.N.L...

  • 3.2.3 VÁLKY S MAKEDONIÍ

  • 3.2.4 KRIZE ŘÍMSKÉ REPUBLIKY

  • 3.2.4.1 OBČANSKÁ VÁLKA

  • 3.2.4.2 POVSTÁNÍ OTROKŮ, 1. TRIUMVIRÁT

  • 3.2.4.3 OBČANSKÉ VÁLKY, 2. TRIUMVIRÁT

  • 3.3 VZNIK PRINCIPÁTU (RANÉ CÍSAŘSTVÍ 27 PŘ. N. L. ...

  • 3.3.1 VLÁDA ADOPTIVNÍCH A VOJENSKÝCH CÍSAŘŮ

  • 3.4 POZDNÍ CÍSAŘSTVÍ

  • 3.5 KULTURA, ARCHITEKTURA

  • 3.6 SHRNUTÍ V DATECH

  • 4 RANNÝ STŘEDOVĚK - VZNIK CENTRALIZOVANÝCH MONARCH...

  • 4.1 BYZANTSKÁ ŘÍŠE

  • 4.2 FRANSKÁ ŘÍŠE

  • 4.3 NĚMECKO: SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

  • 4.4 VIKINGOVÉ

  • 4.5 FRANCIE V RANÉM STŘEDOVĚKU

  • 4.6 ANGLIE V RANÉM STŘEDOVĚKU

  • 4.7 SLOVANÉ

  • 4.8 VÝCHODNÍ SLOVANÉ

  • 5 ROLE CÍRKVE A KŘESŤANSTVÍ

  • 6 KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

  • 6.1 VÝZNAM KŘÍŽOVÝCH VÝPRAV

  • 7 POČÁTKY ČESKÝCH DĚJIN, NAŠE ZEMĚ ZA VLÁDY PŘEMYS...

  • 7.1 SÁMOVA ŘÍŠE

  • 7.2 VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE

  • 7.2.1 CYRIL A METODĚJ

  • 7.2.2 ZÁNIK VELKÉ MORAVY A JEJÍ VÝZNAM

  • 7.3 POČÁTKY ČESKÉHO STÁTU

  • 7.3.1 KŘESŤANSTVÍ A CÍRKEV V PŘEMYSLOVSKÝCH DOBÁCH...

  • 7.4 ČESKÝ STÁT V 11. A 12. STOLETÍ

  • 7.5 MOCENSKÁ POLITIKA POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ

  • 8 LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNU

  • 9 HUSITSKÉ VÁLKY

  • 9.1 JAN HUS

  • 9.2 VÝBUCH HUSITSKÉ REVOLUCE

  • 9.3 I. KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A BITVA NA VÍTKOVĚ

  • 9.4 1421 - 1427

  • 9.5 1427–1431 VRCHOL MOCI POLNÍCH VOJSK

  • 9.6 BASILEJSKÁ JEDNÁNÍ

  • 9.7 DŮSLEDKY HUSITSKÝCH VÁLEK

  • 9.8 ČESKÉ ZEMĚ PO HUSITSKÉ REVOLUCI

  • 10 ZÁMOŘSKÉ OBJEVY A JEJICH HOSPODÁŘSKÉ DŮSLEDKY

  • 10.1 ZÁMOŘSKÉ CESTY PORTUGALCŮ

  • 10.2 OBJEVNÉ PLAVBY ŠPANĚLŮ

  • 10.3 INDIÁNSKÉ ŘÍŠE V AMERICE

  • 11 HUMANISMUS

  • 11.1 RENESANCE

  • 11.2 REFORMACE

  • 11.2.1 RADIKÁLNÍ REFORMACE

  • 11.2.2 ŠVÝCARSKÁ REFORMACE

  • 12 VZNIK MNOHONÁRODNÍ HABSBURSKÉ MONARCHIE NA POZA...

  • 12.1 SITUACE V UHRÁCH V 16. STOLETÍ

  • 12.2 VLÁDA MAXMILIÁNA A RUDOLFA II.

  • 13 TŘICETILETÁ VÁLKA V EVROPĚ A U NÁS

  • 13.1 TŘICETILETÁ VÁLKA (1618 - 1648)

  • 13.2 VÁLKA A POVÁLEČNÝ VÝVOJ U NÁS

  • 13.3 EVROPA A MY PO TŘICETILETÉ VÁLCE + ZAJÍMAVOST...

  • 14 ANGLICKÁ REVOLUCE

  • 14.1 ANGLIE PŘED REVOLUCÍ - KONSTITUČNÍ KRIZE (160...

  • 14.2 OBDOBÍ REPUBLIKY, CROMWELLŮV PROTEKTORÁT

  • 14.3 OBNOVA MONARCHIE

  • 14.4 VÝZNAM REVOLUCE

  • 15 VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

  • 15.1 POČÁTEK VELKÉ FRANCOUZSKÉ REVOLUCE

  • 15.2 VYHLÁŠENÍ REPUBLIKY (22. 9. 1792)

  • 15.3 OBDOBÍ DIREKTORIA (1794 - 1799)

  • 15.3.1 ZAHRANIČNÍ POLITIKA V OBDOBÍ DIREKTORIA

  • 15.4 VÝZNAM FRANCOUZSKÉ REVOLUCE

  • 16 NAPOLEON A JEHO VÝBOJNÁ POLITIKA

  • 16.1 CÍSAŘSTVÍ

  • 16.2 VÍDEŇSKÝ KONGRES

  • 16.3 EVROPA PO VÍDEŇSKÉM KONGRESU

  • 17 ČESKÉ ZEMĚ V 19. STOLETÍ

  • 17.1 REVOLUCE 1848/49 V ČESKÝCH ZEMÍCH A BACHŮV NE...

  • 17.2 ČESKÁ SPOLEČNOST A POLITIKA VE 2. POL. 19. ST...

  • 17.3 HOSPODÁŘSKÁ SITUACE

  • 18 VZNIK NĚMECKA, ITÁLIE A RAKOUSKA-UHERSKA

  • 18.1 RAKOUSKÁ MONARCHIE VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOL...

  • 18.1.1 DIFERENCIACE POLITICKÉHO ŽIVOTA V 90. LETEC...

  • 19 VZNIK USA A JEJICH VZESTUP V 19. STOLETÍ

  • 20 AMERICKÁ REVOLUCE - VÁLKA ZA NEZÁVISLOST

  • 20.1 VÝZNAM AMERICKÉ VÁLKY ZA NEZÁVISLOST

  • 21 AMERICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA (SEVER PROTI JIHU)

  • 22 SITUACE PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU A 1. SVĚTOVÁ VÁ...

  • 22.1 ZAČÁTEK VÁLKY

  • 22.2 KRACH PLÁNŮ NA KRÁTKOU VÁLKU

  • 22.3 PRŮBĚH VÁLKY (KVĚTEN 1915 - BŘEZEN 1918)

  • 22.4 ZÁVĚR VÁLKY (1918)

  • 22.5 DŮSLEDKY VÁLKY

  • 23 ČESKOSLOVENSKO MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

  • 23.1 POLITICKÝ SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA

  • 23.1.1 STRANY ČESKÉ

  • 23.1.2 STRANY OSTATNÍCH NÁRODNOSTÍ

  • 23.2 ZAHRANIČNÍ POLITIKA

  • 23.3 HOSPODÁŘSTVÍ

  • 23.4 NÁRODNOSTNÍ PROBLÉM - SLOVÁCI

  • 23.5 NÁRODNOSTNÍ PROBLÉM - NĚMCI

  • 24 RUSKO VE 20. STOLETÍ

  • 24.1 ZROD A CHARAKTER STALINOVY DIKTATURY

  • 24.2 NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI

  • 25 SVĚT MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI, FAŠISMUS

  • 25.1 PRAVICOVÝ EXTREMISMUS (FAŠISMUS)

  • 25.2 NÁSTUP NACISMUSMU V NĚMECKU

  • 25.3 SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE

  • 25.4 VÝVOJ V RAKOUSKU A ŠPANĚLSKU

  • 25.5 HROZBA NOVÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

  • 25.6 POROVNÁNÍ KOMUNISMU A FAŠISMU (TOTALITARISMUS...

  • 26 II. SVĚTOVÁ VÁLKA

  • 26.1 OBDOBÍ OD 1. 9. 1939 – 21. 6. 1941

  • 26.2 OBDOBÍ OD 22. 6. 1941 DO KONCE ROKU 1942

  • 26.3 OBDOBÍ OD POČÁTKU ROKU 1943 DO LÉTA 1944

  • 26.4 OBDOBÍ OD LÉTA 1944 DO 8. KVĚTNA 1945

  • 26.5 OBDOBÍ OD 9. KVĚTNA 1945 DO 2. ZÁŘÍ 1945

  • 27 PROTEKTORÁT ČECHY - MORAVA

  • 27.1 DOMÁCÍ ODBOJ

  • 27.2 ZAHRANIČNÍ ODBOJ

  • 27.3 OSVOBOZENÍ ZEMĚ

  • 28 SVĚT PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE

  • 28.1 SITUACE V NĚMECKU

  • 29 ČESKOSLOVENSKO PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE

  • 29.1 PŘEVRAT ROKU 1948 A 50. LÉTA

  • 29.1.1 POČÁTEK TOTALITY

  • 29.2 SITUACE OD SMRTI STALINA DO POČÁTKU 60. LET

  • 29.3 60. LÉTA

  • 29.3.1 PRAŽSKÉ JARO 1968

  • 29.4 NORMALIZACE V ČESKOSLOVENSKU (70. LÉTA)

  • 29.5 80. LÉTA

  • 29.5.1 SAMETOVÁ REVOLUCE

  • 29.6 POČÁTKY DEMOKRACIE, ROZDĚLENÍ ČESKOSLOVENSKA
  • 1 STAROVĚKÉ CIVILIZACE - DOBA MĚDĚNÁ

    Starověké civilizace se plně rozvinuly v období eneolitu od 4. tisíciletí př. n. l., které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování mědi, počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a vznikem prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané piktogramy a ideogramy vyskytující se již od dob paleolitu (jeskynní nástěnné malby). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny klínovým písmem v Mezopotámii a hieroglyfy v Egyptě. Tyto grafické značky se prostřednictvím Féničanů později vyvinuly v naši dnešní abecedu. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a náboženský aparát, což je pokládáno za počátek rozvoje civilizace.


    Mezopotámie

    První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí v jižní Mezopotámii v sumerských městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. Především Uruk se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby zavlažování, který byl organizován a řízen v rámci chrámového hospodářství. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných artefaktů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení kola a hrnčířského kruhu. Současně probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství. Chrámy přispěly k urychlení vývoje písma, které nejprve sloužilo pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení účtů se stal prostředek osobního nebo kolektivního projevu, což je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je například Epos o Gilgamešovi, pojednávající o mýtickém králi města Uruku z 26. století př. n. l.

    Politické vedení městských států náleželo kněžím, kteří ve svých rukou třímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského polyteistického náboženství byly až padesát metrů vysoké stupňovité pyramidy – Zikkuraty – které kromě toho, že sloužily jako paláce kněžích, plnily zřejmě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá města sice vedla se svými sousedy prakticky nepřetržité války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicméně tyto války nabývaly jen lokálního charakteru a nikdy se tak nestaly impulzem ke vzniku větších říš zahrnujících celé území Mezopotámie. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. začalo bohatství Sumerů přitahovat nomádské kmeny ze severu. Svědčí o tom hojný výskyt semitských jmen v sumerských seznamech králů (sumerština nepatří k této jazykové větvi). V tomto období, které se vyznačovalo zničením monumentálních paláců, došlo k rozdělení doposud jednotné světské a náboženské moci. Vládcové z této doby si nechali stavět obrovské paláce s hroby, ve kterých byli pohřbíváni společně se svou družinou. Na konci tohoto protodynastického období se sumerský vliv rozšířil až do oblastí při Středozemním moři.


    Egypt – archaické období

    Na rozdíl od Sumeru došlo v Egyptě již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nekhen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Buto), byla během několik generací trvajícího procesu někdy v polovině 32. století př. n. l. sjednocena pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha. Všichni tito králové podle pozdějších pramenů označují jedinou postavu, faraóna Meniho, sjednotitele Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraónů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, ležícím až v dalekém Libanonu.
    Již panovníci 1. dynastie opírali svou moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění boha nebe, Hora. Egyptské náboženství se vyznačovalo také uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře poblíž Mennoferu a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tak již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě.

    1.1 ROZMACH PRVNÍCH ŘÍŠÍ V DOBĚ MĚDĚNÉ

    Mezopotámie

    V oblasti sumerské kultury došlo v druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. k pronikavým změnám. Sargon, král města Akkadu ležícího na severu sumerského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, přičemž mu je připisováno také první nasazení námořní moci.


    Egypt – stará říše

    Nástupem 3. dynastie, který je pokládán do roku 2707 př. n. l., začíná období staré říše. Egypt se v této době dál nerušeně rozvíjel. Po ovládnutí delty řeky Nilu říše expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svou definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie.
    Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraóni Džoser (který si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba interiéru pyramid. Malířství a sochařství dosáhly vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Ra. Faraón Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval „synem Ra“, a v době vlády 5. dynastie Ra plně zastínil dosavadní kult boha Hora.

    1.2 DOBA BRONZOVÁ

    Od konce 3. tisíciletí začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také cínu, který byl do Mezopotámie dovážen pravděpodobně ze západního Íránu a z území nynějšího Uzbekistánu.

    V Egyptě se používání mědi i bronzu uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v Mezopotámii. Naproti tomu bronz, který se v Egyptě zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť Egypt postrádal nerostné suroviny a musel se proto spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také železa se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání Egypta.


    Egypt – střední říše

    Na konci 23. století př. n. l. nastalo v Egyptě první přechodné období. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvaru. Nástupem 11. dynastie o 200 let později Egypt zahájil nové období rozmachu. Faraón Amenemhet I. podporoval vzestup kultu boha Amona, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění fajjúmské oázy. Faraón Senusret III. z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Tuto epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských Hyksósů do delty Nilu v roce 1648 př. n. l. Egyptu trvalo další jedno století než se s touto cizí mocí vypořádal.

    1.2.1 VRCHOL DOBY BRONZOVÉ

    Mezopotámie

    Akkadská říše zanikla již krátce po smrti svého zakladatele, krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny Elamitů a Amorejců, které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se nejprve stala Larsa, která však byla brzy dobyta do té doby neznámým městem Babylon, jehož králem byl Chammurapi. Chammurapi dosáhl v Mezopotámii přednostního mocenského postavení a založil zde druhou říši, která sice nedosáhla velikosti někdejší říše akkadské a krátce po Chammurapiho smrti se opět rozpadla, avšak měla značný vliv na budoucí vývoj Mezopotámie. Chammurapiho výjimečnost spočívala v tom, že nechal vytvořit jeden z nejstarších zákoníků na světě, tzv. Chammurapiho zákoník. I přes následný zánik babylonské říše, nepostihl samotný Babylon na rozdíl od Akkadu úpadek. Naopak. Brzy se stal největším a nejvýznamnějším městem v celé Mezopotámii.
    V oblasti íránského vnitrozemí došlo v této době ke vzestupu kmene Kassitů, kteří podnikali stále častější vpády do Mezopotámie. Nicméně smrtící úder přišel ze západu – z Malé Asie. Chetité zde vytvořili mocnou říši a kolem roku 1530 př. n. l. přepadli Babylon. Ačkoliv město dobyli a strašlivě vydrancovali, brzy se opět stáhli na svá území. Slabosti babylonské říše však nyní využili Kassité a stali se tak pány Babylonu.


    Sýrie

    V době, kdy se Kassité zmocnili vlády v Babyloně, se moc chetitské říše rozšířila na jih, čímž se Chetité dostali do konfliktu s říší Mittani, rozkládající se na severu Mezopotámie až k syrskému pobřeží Středozemního moře. V Sýrii došlo k značnému kulturnímu rozmachu, jehož počátky jsou datovány do doby po zániku akkadské říše. Nevznikl zde jednotný, centralizovaný státní útvar, nýbrž několik velkých měst (například Ugarit, Arados, Byblos a Tyros), jež se obchodem domohla značného bohatství a vlivu.


    Egypt – nová říše

    Výše uvedená syrská města připadla z větší části Egyptu, který se po úspěšné expanzi do Núbie obrátil také do Přední Asie oplývající nerostnými surovinami. Kanaán, Fénície a ostatní syrská města byla podrobena kolem roku 1500 př. n. l. Svého vrcholu dosáhla výbojná egyptská politika za vlády faraóna Thutmose III. (1479-1425 př. n. l.), který posunul hranice Egypta až k řece Eufratu. Za vlády faraónů 18. dynastie tak Egypt dosáhl svého historicky největšího rozsahu a moci. Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, se snažil zavést náboženské a společenské reformy, které však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu. Odtud král udržoval výtečné diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, ve kterém ústřední postavení zaujímal kult boha Amona.


    Kréta a Řecko

    Ostrov Kréta se stal kolem roku 2000 př. n. l. centrem vyspělé kultury nazývané mínojská. Archeologické vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud zcela skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti Egejského moře, avšak kolem roku 1450 př. n. l. tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakékoliv svědectví o příčině tohoto jevu. Kolem roku 1300 př. n. l. se Kréta stala součástí oblasti působení mykénské kultury.

    Mykénská kultura se však už rozvíjela především na území pevninského Řecka, které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly Mykény, Pylos a Athény. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě také agresivními a krutými nájezdníky. Trojská válka je prý podle některých názorů romantické líčení mykénských loupeživých výprav do Asie.

    1.2.2 POZDNÍ DOBA BRONZOVÁ

    Vzrůstající expanze Chetitů je přivedla do konfliktu s Egyptem. Poté co se Chetité zmocnili syrských měst došlo v roce 1274 př. n. l. k bitvě u Kadeše, která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové. Samotná bitva neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je však významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity.

    V Mezopotámii se tato doba vyznačuje úsilím Asyřanů o vybudování vlastní říše. Válečná tažení asyrských králů ze svého původního území kolem města Aššur přivedla mezi léty 1300 až 1200 př. n. l. pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotámského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tak legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity. Podobně jako Egypťané dokázali i Asyřané urovnávat konflikty diplomatickou cestou. Výsledkem jejich obratné diplomacie byl vznik mocenské rovnováhy mezi Asýrií, Egyptem a Chetity.


    Toto uspořádání mělo však jen krátkého trvání, neboť kolem roku 1200 př. n. l. se na pobřeží východního Středomoří objevily tzv. „mořské národy“. Šlo zřejmě o velký počet drobných kmenů patrně indoevropského původu, kterým se dříve připisovala vina za zhroucení mykénské kultury a chetitské říše. Podle novějších názorů však byl pád obou těchto civilizací zapříčiněn spíše lokálními konflikty a vnitřními rozbroji.

    Faktem však je, že útoky mořských národů zřejmě napomohly k rozkladu těchto kultur. Některým příslušníkům mořských národů (Filištíni) se podařilo usadit v Sýrii a v Palestině (nedlouho poté se v této zemi usadili také Židé).

    Krátce na to zaútočili také na Egypt. Faraón Ramesse III. je však dokázal i přes těžké ztráty odrazit.

    Ve stejné době museli Chetité čelit invazi Frygů, což zřejmě nakonec uspíšilo násilný zánik jejich říše.

    Asyrská říše upadla do vnitřního neklidu a musela se proto ve prospěch sílícího Babylonu dočasně vzdát pozice hegemona v Mezopotámii. Současně se na hranicích Mezopotámie objevily kmeny Aramejců.

    Pouze Egypt si dokázal, třebaže značně oslabený střetem s mořskými národy, zachovat své státní uspořádání a mocenské struktury.

    1.3 DOBA ŽELEZNÁ

    Na konci 2. tisíciletí př. n. l. začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve kolem roku 1000 př. n. l. železo zcela vytlačilo používání bronzu v celé oblasti Středního východu.


    Přední Asie

    Po zániku říše Chetitů a Aramejci způsobeném rozkladu kassitské moci v Babylonu se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo znovu vyplněno až Asyřany za Tiglatpilesara I. (1114 - 1076 př. n. l.). Tiglatpilesarovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři.

    Asyrská moc se však po jeho smrti rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr. Asyřané se nyní museli bránit celé řadě výbojných aramejských států.

    Teprve více než sto let po Tiglatpilesarově smrti dokázal král Aššurdán II. (934 - 912 př. n. l.) obnovit asyrskou expanzi. Asyřané opět dosáhli výsadního postavení v severní Mezopotámii a nakonec si podrobili celé území od Urmijského jezera a pohoří Zagros až k pobřeží Středozemního moře. Později si podmanili také Babylon, Sýrii a Palestinu. Zastavili také expanzi říše Urartu na severu. Na vrcholu své moci, v roce 663 př. n. l., dokonce kontrolovali Egypt až k Vesetu.

    Avšak asyrská říše se ukázala příliš rozlehlá. Vnitřní problémy a nejednotnost destabilizovaly říši, jejíž vládnoucí struktura se postupně rozpadla. V Babyloně vznikla vůči dobyvatelům obrovská nenávist. Následné babylonské povstání podporované Médy vyústilo až v úplný rozklad asyrské říše.

    Asyrská sídelní města Aššúr a Ninive byla na konci 7. století př. n. l. zničena do základů. Po smrti posledního asyrského krále Aššurbalita II. říše zanikla.

    V Babyloně se mezitím dostali k moci Chaldejci. Ve spojení s Médy dokázali rozšířit svou vládu nad značnou částí někdejšího asyrského území.

    Za Nabukadnezara II. byla babylonská říše svým rozsahem bezmála totožná s někdejší říší asyrských králů. V této době dosáhlo město Babylon svého největšího kulturního rozkvětu.
    Okázalé Nabukadnezarovy stavby jako třeba visuté zahrady byly později zahrnuty mezi sedm antických divů světa.
    Již od dob Chammurapiho existující kult boha Marduka zažil svůj vrchol stavbou 90 metrů vysokého zikkuratu – biblické babylonské věže.
    Babylon mající tehdy kolem jednoho milionu obyvatel se stal největším a nejskvělejším městem své doby. Tohoto skvostného rozmachu však mohlo být dosaženo jen na úkor podrobených národů, především Židů, kteří byli po své porážce odvlečeni do babylonského zajetí.

    Na troskách říše Chetitů v Malé Asii vznikla poblíž města Gordion říše Frygů. Chetité samotní si ještě nějakou dobu udrželi nezávislost, nicméně jejich vliv byl už zanedbatelný. Frygové museli brzy bojovat se ze severu pronikajícími Kimery a Skyty. Nakonec padli za oběť rostoucí moci lýdské říše s centrem v Sardech.


    Egypt

    Říše na Nilu se ocitla na konci 2. tisíciletí př. n. l. v krizi vyvolané rozkladem státní moci, následnými politickými zmatky a občanskými konflikty. Moc kněžích boha Amona vzrostla natolik, že v Horním Egyptě dokonce založili určitý druh teokratického státu.

    V 8. století př. n. l. upadl Egypt pod nadvládu Kušitů, kteří se pokusili zadržet vzrůstající moc Asyřanů. To však nakonec vedlo k dobytí údolí Nilu Asyřany, kteří vyhnali Kušity ze země.

    Po zhroucení asyrské moci byla opět nastolena vláda domácích egyptských faraónů. Poněvadž Egypťané byli Asyřanům zavázáni za vyhnání Kušitů, došlo po pádu Asýrie ke konfliktu s Babylonem, ve kterém byl ale Egypt poražen. Pokračující politická a vojenská slabost země posléze vyústila v dobytí země Peršany na konci 6. století př. n. l.