V 16. - 18. století západní Evropa prošla mnoha změnami. Mezi ně patřila například reformace, různé ekonomické změny, propojení ekonomiky Evropy se zámořím, nové poznatky vědy. Osvícenství se stalo ideovou přípravou revoluce. Navzdory všem těmto změnám se politická situace nezměnila a byla zachována absolutistická vláda krále. Evropa by se měla učit od tehdejší Anglie, ve které již byl zaveden parlament.
Největší evropskou mocností té doby byla Francie. I tam však vládl absolutistický král. Francouzská společnost byla rozdělena na tři stavy. První stav tvořilo duchovenstvo, které, ačkoliv ne příliš početné (představovalo necelé 1% celé francouzské společnosti) vlastnilo téměř 1/10 půdy. Druhý stav tvořila šlechta. Ta tvořila necelá dvě procenta obyvatel, zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě. Zatímco první a druhý stav byl privilegovaný (neplatili daně), daně třetího stavu byly o to tvrdší. Třetí stav tvořili všichni ostatní. Byla to dost různorodá vrstva obyvatel - buržoazie (obchodníci, rentiéři), inteligence (lékaři, právníci, učitelé), řemeslníci, dělníci, chudina na venkově a nevolníci.
V polovině 18. století ve Francii vládl Ludvík XVI. Za jeho vlády se zhoršuje ekonomika státu, zvyšuje se státní zadluženost (především díky účasti ve válkách - válka za nezávislost v Americe). Ekonomiku státu zhoršovalo několik věcí, většinou feudálních přežitků. Byl to například nákladný způsob života u dvora, ale mezi největší brzdy ekonomického rozvoje Francie 18. století patřily cechovní monopoly a vnitřní cla. Dochází k úpadku absolutismu, hroutí se dosavadní opory panovníka (armáda, úřednický aparát, církev), protože i uvnitř těchto orgánů nastává špatná situace. Nastává všeobecná nespokojenost. I privilegovaní obyvatelé se cítí ohroženi, protože cítí, že dosavadní systém je neuchrání a že přijdou o své výsady. V souvislosti s těmito fakty přichází Necker s jeho návrhem na zlepšení hospodářské situace: zdanit první a druhý stav. Je to velmi jednoduché, ale zároveň velmi obtížně realizovatelné. Nejdříve to způsobilo velký odpor u prvního a druhého stavu, ale později se ukázalo, že není jiná cesta. A v této chvíli absolutistický vládce narazil, protože toto opatření mohou uzákonit jen generální stavy. Ty se ale nesešly již od roku 1614. Kdyby Ludvík XVI. věděl, co se stane, až generální stavy svolá, asi by o tom vůbec neuvažoval. Ale to jsou jen kdyby... A tak se v únoru 1789 konaly volby do generálních stavů, které tvořily zástupci všech tří stavů francouzské společnosti. V květnu 1789 se generální stavy sešly ve Versailles, kde měly jednat o finančních otázkách. Třetí stav se snažil rozhodovat o politických otázkách, a tak vznikl spor o způsob hlasování. Většina zástupců prvního a druhého stavu zastávala způsob hlasování podle stavů. Naopak třetí stav byl pro hlasování podle hlav, protože tím by získal většinu hlasů.
17. června 1789 se 3. stav prohlásil za Národní shromáždění, za reprezentanta národa, protože přece jenom tvořil 96 - 97% všeho obyvatelstva Francie. O pár dní později se ke třetímu stavu přidal i první a druhý stav, aby nezůstal tzv. „mimo hru“. Druhého července 1789 se z Národního shromáždění stalo Ústavodárné národní shromáždění (konstituanta) s cílem přijmout ústavu a ukončit absolutismus. Král předstíral, že s tím souhlasí, ale tajně chystal protiúder. Do okolí Versailles, kde král sídlil, ale také do okolí Paříže se stahovalo vojsko. Vrcholem pro Pařížany bylo, když byla děla z Bastily (věznice politických vězňů, byla považována za symbol absolutismu) namířena do dělnických čtvrtí. A tak 14. července roku 1789 Pařížané zaútočili na Bastilu a po čtyřech hodinách ji dobyli. Ironií osudu je, že v době dobývání Bastily Bastila nebyla přeplněna vězni, jak bychom očekávali, ale paradoxně tam bylo uvězněno jen asi šest vězňů.
Žádné komentáře:
Okomentovat