Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém ustavení začala drolit. Nabukadnezarovým nástupcům se nepodařilo udržet svou moc nad dobytými zeměmi. Obliba královského rodu značně upadla i v samotné Babylonii.
Novou dominující mocností Blízkého východu se měla stát perská říše, jejímž zakladatelem byl Kýros II.
Kýros byl původně vládcem Persidy, vazalského státu médské říše. Když však porazil médského krále Astyaga a obsadil jeho hlavní město, stal se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále Kroisa a řecké obce ležící na maloasijském pobřeží. V roce 539 př. n. l. mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti Massagetům do střední Asie, avšak v boji s nimi byl zabit.
Jeho syn Kambýsés II. pokračoval ve výbojích a v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt.
Po Kambýsově nenadálé smrti v roce 522 př. n. l. a následným zmatkům hrozil říši zánik. Avšak jednomu členu Kambýsova dvora, Dareiovi I., se podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zvládnutí si vyžádalo dva roky, než mohl Dareios konečně upevnit svou vládu.
I přes počáteční nestabilitu dokázal Dareios během svého panování říši sjednotit a posunout její hranice až k řece Indu na východě a na poloostrov Kyrenaika na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které je podporovaly.
I přes počáteční nestabilitu dokázal Dareios během svého panování říši sjednotit a posunout její hranice až k řece Indu na východě a na poloostrov Kyrenaika na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které je podporovaly.
Ve válce s Athéňany ale utrpěl porážku v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. Porážky Peršanů v bitvách u Salamíny v roce 480 př. n. l. a u Platají v následujícím roce během řecko-perských válek znamenaly zastavení perské expanze.
Již za Dareia I. byly zaváděny rozsáhlé politické a společenské reformy. I přes prosazení perského práva ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu nelze hovořit o naprosté dominanci perské kultury na celém území říše. Peršané zacházely s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů i nadále se značným respektem. Také titul „velkokrál“ nelze proto chápat jako označení krále perské říše, nýbrž spíše jako krále králů případně krále zemí a kmenů. Tento pocit sounáležitosti je vyjádřen i na četných královských nápisech a reliéfech v královských rezidencích: v Súsách, v Persepoli, v Pasargádách a v Ekbataně, stejně jako na náhrobcích v Nakš-e Rustamu.
Přesto byla perská nadvláda některými národy, obzvláště Egypťany, pociťována jako útlak. Společně s rostoucí slabostí perské vlády, kterou využívali někteří správci provincií – satrapové – k povstáním, to vedlo k značným ztrátám území říše na počátku 4. století př. n. l.
Artaxerxovi III. (359–338 př. n. l.) se však ještě jednou podařilo upevnit moc říše a znovu připojil k perské říši většinu odpadlých pohraničních území (především Egypt). Hlubší konsolidaci říše ale zabránilo jeho zavraždění.
O několik let později byla perská říše dobyta Alexandrem Velikým.
Žádné komentáře:
Okomentovat