Křesťanství představovalo vytoužený lék pro budoucnost, vedlo lidi k životu podle desatera božích přikázání (poukazovalo na nové morální hodnoty člověka).
Církev hlásala učení o trojím lidu:
- 1. páni mají vládnout a bojovat
- 2. duchovenstvo se má modlit
- 3. poddaní musejí poslouchat pány
- Rovnosti lidé dosáhnou až po smrti
Monoteistické náboženství jako křesťanství pomáhalo sjednocovat kmeny, upevňovalo stát a závislost poddaných na panovníkovi. Křesťanství samozřejmě bojovalo proti polyteismu. Poddaní byli často, byť jaksi v konfliktu s Novým Zákonem, nuceni přijímat křesťanství i násilím.
Majetek církve měl jednu obrovskou výhodu, totiž tu, že se nerozptyloval z důvodu celibátu. Církev tak byla silná jak duchovně, tak majetkově.
Monoteistické náboženství jako křesťanství pomáhalo sjednocovat kmeny, upevňovalo stát a závislost poddaných na panovníkovi. Křesťanství samozřejmě bojovalo proti polyteismu. Poddaní byli často, byť jaksi v konfliktu s Novým Zákonem, nuceni přijímat křesťanství i násilím.
Majetek církve měl jednu obrovskou výhodu, totiž tu, že se nerozptyloval z důvodu celibátu. Církev tak byla silná jak duchovně, tak majetkově.
Vznik papežství
papež = Římský biskup - měl uznávanou autoritu
Apoštol Petr, první velký představitel křesťanství v Římě, vybudoval základy křesťanské církve a je autorem části Nového Zákona. Ježíš o něm v Matoušově evangeliu říká: "Ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou." (Mt 16,18). Právě na základě tohoto verše katoličtí křesťané založili instituci papežství, kdy papež je pokládán za přímého nástupce sv. Petra. Petr, první římský biskup, zemřel mučednickou smrtí v roce 63 v Římě.
V době stěhování národů papežové pomáhali bránit Řím proti Langobardům, čímž získali skutečnou vládu nad Latiem (byla jim potvrzená franským panovníkem). V polovině 8. století představovalo Latium základ k církevnímu (papežskému) státu = dědictví sv. Petra.
V 5. století vznikla nauka o moci duchovní a moci světské (moc duchovní pečuje o moc světskou, kterážto spravuje státní záležitosti). Papež prohlašoval, že moc duchovní je nezávislá na moci světské, je významnější a nadřazená moci světské. Tím vznikl dualismus moci duchovní a světské (vznikl mezi nimi boj o moc - ve filozofii se tímto zabýval sv. Augustinus).
V 11. století vypukl mezi Papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV. tzv. boj o investituru (dosazování církevních hodnostářů do úřadů). Na začátku císař sesadil papeže, načež papež císaře exkomunikoval (vyhodil - vyobcoval z církve). Císař podnikl cestu do Canossy (tam uskutečnil pokání, žádal o odpuštění - údajně tři dny klečel před sídlem papeže).
Apoštol Petr, první velký představitel křesťanství v Římě, vybudoval základy křesťanské církve a je autorem části Nového Zákona. Ježíš o něm v Matoušově evangeliu říká: "Ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou." (Mt 16,18). Právě na základě tohoto verše katoličtí křesťané založili instituci papežství, kdy papež je pokládán za přímého nástupce sv. Petra. Petr, první římský biskup, zemřel mučednickou smrtí v roce 63 v Římě.
V době stěhování národů papežové pomáhali bránit Řím proti Langobardům, čímž získali skutečnou vládu nad Latiem (byla jim potvrzená franským panovníkem). V polovině 8. století představovalo Latium základ k církevnímu (papežskému) státu = dědictví sv. Petra.
V 5. století vznikla nauka o moci duchovní a moci světské (moc duchovní pečuje o moc světskou, kterážto spravuje státní záležitosti). Papež prohlašoval, že moc duchovní je nezávislá na moci světské, je významnější a nadřazená moci světské. Tím vznikl dualismus moci duchovní a světské (vznikl mezi nimi boj o moc - ve filozofii se tímto zabýval sv. Augustinus).
V 11. století vypukl mezi Papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV. tzv. boj o investituru (dosazování církevních hodnostářů do úřadů). Na začátku císař sesadil papeže, načež papež císaře exkomunikoval (vyhodil - vyobcoval z církve). Císař podnikl cestu do Canossy (tam uskutečnil pokání, žádal o odpuštění - údajně tři dny klečel před sídlem papeže).
V roce 1122 byl uzavřen konkordát wormský (dohoda mezi světskou a duchovní moci) = kompromisní řešení (investitura byla rozdělena - církevní hodnostář dával panovníkovi berlu a prsten, panovník církevnímu hodnostáři pak žezlo, jako symbol půdy).
První rozdělení křesťanské církve
V letech 393 a 476 po rozdělení Římské říše došlo k roztržce mezi východní a západní církví (o náboženské otázky, o pojetí osoby Krista, o nadřazenosti). Tyto spory procházely různými fázemi, aby byly v roce 1054 ukončeny a západní (římskokatolická) a východní (pravoslavná, ortodoxní) církve se oddělily.
V letech 393 a 476 po rozdělení Římské říše došlo k roztržce mezi východní a západní církví (o náboženské otázky, o pojetí osoby Krista, o nadřazenosti). Tyto spory procházely různými fázemi, aby byly v roce 1054 ukončeny a západní (římskokatolická) a východní (pravoslavná, ortodoxní) církve se oddělily.
Mnišství
Do doby raného středověku datujeme též důležitou úlohu mnišských řádů. Mnišství jako takové má původ v myšlence, že pozemský život je natolik hříšný a opovržení-hodný, že je lépe žít ve více či méně uzavřených komunitách křesťanů, kde se tyto pozemské vlivy eliminují.
Do doby raného středověku datujeme též důležitou úlohu mnišských řádů. Mnišství jako takové má původ v myšlence, že pozemský život je natolik hříšný a opovržení-hodný, že je lépe žít ve více či méně uzavřených komunitách křesťanů, kde se tyto pozemské vlivy eliminují.
Názory na tuto instituci se různí až do dnešních dob - jedni tvrdí, že za těchto podmínek se lze mnohem více příblížit Bohu; druzí jsou přesvědčeni, že je to v rozporu s Novým Zákonem, kde Ježíš vyzývá křesťany k šíření evangelia.
V roce 529 založil Benedikt z Nursie jižně od Říma klášter Monte Cassino, kde začala platit nová pravidla mnišského života - tzv. řehole. Řeholníci byli pod patronátem svého opata, bydleli v klášterech a věnovali se modlitbám, bohoslužbám a nejrůznějším pracem. Benediktini uznávali zásadu Ora et labora (Modli se a pracuj). Jejich kláštery byly nejdůležitějšími centry vzdělanosti.
V roce 529 založil Benedikt z Nursie jižně od Říma klášter Monte Cassino, kde začala platit nová pravidla mnišského života - tzv. řehole. Řeholníci byli pod patronátem svého opata, bydleli v klášterech a věnovali se modlitbám, bohoslužbám a nejrůznějším pracem. Benediktini uznávali zásadu Ora et labora (Modli se a pracuj). Jejich kláštery byly nejdůležitějšími centry vzdělanosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat