Husité návrh přijali ovšem s žádostí o předběžnou schůzku, kde by se stanovily podmínky jednání. Ta úspěšně proběhla v dubnu a květnu 1432 v Chebu ( viz chebské úmluvy).
Husitskému poselstvu složenému z duchovních i světských zástupců všech svazů se v Basileji (leden-duben 1433) nepodařilo prosadit svůj požadavek na uznání čtyř artikul v celoevropském (resp. celokřesťanském) kontextu, obě strany spíše sondovaly pozici svého protivníka a v jednáních se nadále pokračovalo v Praze během svatotrojického sněmu v červnu 1433, zástupci husitů ovšem již změnili strategii a žádali o závaznost artikul pro všechny obyvatele českých zemí.
V této době došlo k výraznějšímu rozkolu mezi umírněnými husity a radikálními bloky. Země si nutně po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády potřebovala odpočinout. V jednání s koncilem svou šanci vidělo i kališnické panstvo, které mohlo upevnit své mocenské pozice vůči radikálům. Ti naopak jednak z hlediska svých ideových, ale i čistě praktických pozic (profesionální vojáci si dokázali jen těžko představit život bez válečných konfliktů, pozice katolíků v zemi byla již několik let zoufalá) nebyli ochotni vyjít vstříc požadavkům koncilu.
Rozkol vyvrcholil během jara 1434, kdy došlo k rozdělení husitů do svou bloků. Husitská pravice a střed, pod vedením nedávno zvoleného zemského správce Aleše Vřešťovského, se koaličně spojila s katolíky a husitské radikály na konci května 1434 porazila v bitvě u Lipan. Touto porážkou byla radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země, což otevřelo cestu k dohodě s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským; kompaktáta ve své umírněné podobě byla slavnostně přijata a vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě (jihlavské dohody) za účasti římského císaře a koncilního legáta.
Žádné komentáře:
Okomentovat