Od šestého století začali přitahovat pozornost vzdělanců v západní Evropě i v byzantské říši slovanské kmeny, původně usídlené za Karpaty, v oblastech nynější západní Ukrajiny a východního Polska. Zřejmě v důsledku rychlého růstu obyvatel i v důsledku vnějších tlaků se v 6-7 století zapojili do stěhování národů a v několika proudech se vydali západním, jižním i východním směrem. Východní Slované pronikli do středního Ruska, jižní Slované se usadili na Balkánském poloostrově a západní Slované obsadili široký prostor od Baltského moře na severu až k Alpám na jihu.
Život starých Slovanů
Slovanské kmeny zřejmě hovořily v zásadě společným jazykem, kterému se říká praslovanština. V písemných pramenech není doložen, jazykovědci jej pouze rekonstruovali. Tento jazyk měl různé nářeční podoby. Velmi blízký byl o něco mladší staroslověnštině.
Z hlediska křesťanů byli Slované pohany, kteří vyznávali různé přírodní bohy, mezi nimiž vynikal Perun, bůh hromu, a sluneční bůh Svantovít, dlouho uctívaný slovanskými kmeny v Pobaltí. V tomto případě však není vyloučeno, že raně středověcí Slované přizpůsobily svým potřebám křesťanského světce.
Ačkoli Slovanské vojenské družiny budily v Evropě hrůzu, zabývala se většina slovanského obyvatelstva hlavně zemědělstvím. Slované žili ve vesnicích tvořených jednoduchými, částečně do země zapuštěnými obydlími, opatřenými uvnitř kamennou píckou. Osídlení tehdy bylo velice řídké, takže tehdejší vesnice tvořily jen ostrůvky uprostřed rozsáhlých lesů a stepí. Keramiku vyráběli ručně a archeologické objevy potvrzují, že byli zvyklí na skromné životní podmínky. V případě nebezpečí se uchylovali na své hrady, vlastně hradiště, budované na chráněných místech a ohrazené sypanými valy, které zpevňovala kůlová palisáda. Na hradištích sídlili náčelníci kmenů.
Žádné komentáře:
Okomentovat