Loading

4.3 NĚMECKO: SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

Po vymření Karlovců r. 911 východofrancké kmeny odmítly povolat na trůn západofranského panovníka a rozhodli se vlastní volnou pro Konráda I.
- rozpad obou říší
- dějiny Německa a Francie se začaly vyvíjet odlišně

Po Konrádovi nastupuje na trůn Jindřich Ptáčník. Pocházel ze Saska, se kterým válčil Karel Veliký.
Založil královskou dynastii Otonů (919 - 1024)

Nejvýznamnější otonský panovník byl Ota I.Veliký.
Spojil svou vládu nad německými kmeny s římským císařským titulem. Pro další expanzi na východ zřídil arcibiskupství v Magdeburku a jako ochránce křesťanství se postavil Maďarům, které roku 955 rozdrtil na řece Lechu.

Po otonské dynastii nastoupila dynastie sálská, za které Říše během 11. století získala přívlastek Svatá říše římská (od roku 1511 se vžil název Svatá říše římská národa německého).

Říše se rozkládala přibližně na území dnešního Německa, Rakouska a Čech. Římský král byl volen německými knížaty a korunován v Cáchách. Pokud však chtěl korunovaci musel si jí zařídit v Římě a to znamenalo opustit německé oblasti a po vzoru Karla Velikého získat langobardskou korunu v Miláně, což znamenalo vyznat se v politických poměrech v severní Itálii. Pochopitelně důležité bylo získat souhlas papeže, jehož moc stále stoupala. Není proto divu, že římských císařů bylo podstatně méně než římských králů.

Římský král byl volen, ale většině římských králů se podařilo zajistit královský titul i pro potomky. Král měl být v případě napadení Říše vojenským vůdcem a v dobách míru soudcem. Král rozhodoval o dědictví a dbal o dodržování říšských práv.

Vrchol říše římské byla za vlády Šlaufů (1138 - 1250), kteří z říše učinili největší stát v Evropě.

Po jejich vymření ale nastalo bezvládí a úpadek. Německá knížata se proto shodla na ustanovení sedmi královských kurfiřtů: dle Zlaté buly byl král volen sedmi kurfiřty. Voliteli římského krále byli český král ,markrabě braniborský, vévoda saský, falc-krabě rýnský a biskupové v Trevíru, Mohuči a Kolíně.

Aby si určitý rod udržel co nejdéle královskou korunu, musel držet co nejvíce území, jejichž vládci měli volitelský hlas. Proto pro krále a císaře byly vztahy s kurfiřty zásadní, což deklarovali dynastickými sňatky. Králové se taktéž snažili obsadit kurfiřtské arcibiskupské stolce svými příbuznými, kteří by v případě voleb udrželi královské diadémy v rodině.

Restaurace Římského impéria měla důsledky i pro italské oblasti. Severní Itálie, která byla součástí Říše, se stala střetem zájmů mezi německými panovníky a papežem. Města se dokonce politicky rozdělila na dvě části: guelfové (zastánci papeže) a ghibelini (zastánci císaře). Z toho to sporu však nejvíce profitovala severoitalská města, která v politickém lavírování získávala svobody a privilegia. Důsledkem těchto staletých bojů zůstala severní Itálie až do Napoleonových tažení značně politicky roztříštěna.

Důsledkem obnovy Říše Římské, postavené na volbě krále jednotlivými knížaty, byla trvalá německá decentralizace a absence pevné a jediné moci. Politická moc závisela více na schopnostech králů, nežli na moci opřené o zákony a právo. Proto užíváme pro německé oblasti název Německo až po jeho sjednocení r. 1871.

Žádné komentáře:

Okomentovat