Za vlády adoptivních císařů zažila říše největší územní rozmach a hospodářský rozkvět.
Marcus Cosseius Nerva (vládl v letech 96 – 98), byl zvolen senátem, dál byla zavedena adopce bez ohledu na příbuzenské vztahy, ale podle vojenských a diplomatických schopností.
Marcus Ulpius Traianus (98 – 117) byl prvním římským císařem neitalského původu (byl z Hispánie), také byl posledním dobyvatelem, dobyl Dácii, oblast dnešního Rumunska, bojoval s Parthy.
Publius Aelius Hadrianus (117 – 138) vybudoval systém opevnění limes romanus (strážní věže, umělé valy nebo řeky), silnice pro rychlou přepravu armády, na místě tehdejších pevností vznikla významná města (např. Vídeň). Roku 132 vypuklo protiřímské povstání židů v Jeruzalémě.
Antonius Pius (138 – 161), za jeho vlády rozkvétaly provincie, říše byla na vrcholu hospodářského rozkvětu.
Marcus Aurelius (161 – 180), filosof, velice vzdělaný, autor díla Hovory k sobě. Přešel k obranným válkám, zesílil tlak barbarů. Tím začíná krize principátu. V letech 166 – 180 probíhali Markomanské války, Markomané zaútočili na limes romanus, pronikli do severní Itálie, roku 172 protiofenzíva římských vojsk, za bojů postoupilo vojsko až na území dnešního Slovenska.
Commodus (180 – 192) byl skutečným synem Marca Aurelia, uzavřel mír s Markomany, byl to magor, požadoval božské pocty a byl násilně odstraněn.
Severovská dynastie a vláda vojenských císařů (193 – 284):
Septimus Severus (193 – 211) se zmocnil Říma, omezil moc senátu na úkor císařské rady (to byl nejvyšší státní orgán), roku 208 podnikl tažení do Británie proti Keltům.
Caracalla (211 – 217) roku 212 udělil římská občanská práva všem svobodným obyvatelům říše. Byl zavražděn v boji s Parthy v Mezopotámii.
Severus Alexander (228 – 235) bojovel s novoperskou (Sasánovskou) říší. Byly to vyčerpávající boje, které zapříčinily vleklou krizi impéria. V letech 235 – 284 nastolena vojenská anarchie (armáda ovlivňuje politické osudy říše, císař je velitelem armády), hluboká krize Říma, běžně vládne několik císařů najednou, válčí mezi sebou o moc z toho plyne politická nestabilita, císařové vládnou velice krátce. Toho využívají podrobené státy, bouří se.
Decius (249 – 251) roku 249 vydal dekret o povinné účasti na obřadech podle oficiálních kultů. Pronásledoval křesťany.
Valeriánus (253 – 260) roku 257 vydal výnos o zákazu křesťanských bohoslužeb. Dočasně se rozpadá říše, uvnitř je naprostý chaos, jednota říše je vážně ohrožena a obnovena až za císaře
Aureliána (270 – 275), kterému se podařilo obnovit impérium s výjimkou Dácie, nazýván „obnovitel světa“.
Žádné komentáře:
Okomentovat