V roce 1648 ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) byla zahájena mírová jednání. Proto se uzavřená dohoda nazývá vestfálský mír.
Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi.
Obecně tento mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích dodržováno s určitou benevolencí.
V zemích České koruny došlo bezprostředně během a po válce k době „temna“, vzhledem k tomu, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jeden z prominentních Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský.
Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této války již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.
Nemoci a ztráty na životech
Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů až o padesát procent, ale na území dnešního Braniborska až o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, tak zde počet obyvatel také poklesl o jednu třetinu. Na druhé straně zde byly i oblasti, kterým se válka téměř vyhnula. V Dolním Sasku poklesl počet obyvatel pouze o deset procent.
V dnešním Německu a okolních zemích během a po válce docházelo k propuknutí mnoha epidemií. Tento stav nebyl nikdy během válek výjimečný, vzhledem k velkému mísení obyvatel, kdy se vojáci přesouvají z jedné pozice na jinou. Navíc také dochází k velkému přesidlování utečenců a toto vše dohromady poskytovalo dobrou příležitost pro rozšíření epidemií. V tomto období se objevují epidemie nemocí jako tyfus, mor nebo kurděje.
Země Evropy po válce
Anglie, Irsko a Skotsko
Relativně válkou nedotčené země, ve kterých ještě během třicetileté války vypukla občanská válka, která vyústila roku 1651 ve vládu Olivera Cromwella.
Český stát
Přišel po válce o menší území: Horní a Dolní Lužice, které bylo připojeno v roce 1635 k Sasku jako vypořádání mezi kurfiřtem a císařem Říše. Dále zaznamenal konec nezávislosti stavovského soustátí a počátek dědičného držení Habsburky, kteří si tyto země udrželi do roku 1918.
Nizozemské provincie
Po osmdesáti letech bojů se Španělskem jim byla oficiálně uznána nezávislost ze strany Říše a
Španělska (fakticky byla uznána již roku 1609).
Svatá říše římská
Stal se z ní svazek nezávislých států s formální hlavou státu – císařem, voleným pro příště už jen z rodu Habsburků. Habsburkové si ale podrželi absolutní moc v jejich dědičných zemích (země Koruny české, Rakouské země) – rekatolizace zde zvítězila a konfiskace zůstaly v platnosti. Také se udrželi v Uhrách, kde však museli tolerovat protestantskou víru.
Španělsko
Během války, v roce 1640, se od něj odtrhlo Portugalsko. Válka také velice urychlila úpadek této mocnosti, který byl završen vymřením španělské větve Habsburských panovníků roku 1700.
Švédsko
V posledních letech války mimo jiné bojovalo s poměrně výrazným úspěchem také s Dánskem o dominantní postavení u Baltského moře a podařilo se mu toto výsadní postavení v okolí Baltu uhájit, což z něho udělalo novou evropskou velmoc.
Švýcarská konfederace
Definitivně byla uznána nezávislou ze strany Říše. „Věčná neutralita“ byla uznána všemi evropskými mocnostmi a udržela si ji až do dnes.
Karel VI. (1711 - 1740) se již od počátku svého panování snažil o vyřešení situace, kdyby zemřel bez mužského potomka. Pragmatická sankce z roku 1713 vyhlásila monarchii za nedělitelnou. Určovala také posloupnost nástupnictví v mužské i ženské linii rodu. Velké úsilí věnoval jejímu uznání a přijetí jak ve všech habsburských zemích, tak na mezinárodní politické scéně. Ani tak se mu však nepodařilo zabránit válkám o dědictví rakouské, které svedla jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie.
Žádné komentáře:
Okomentovat