Loading

7.4 ČESKÝ STÁT V 11. A 12. STOLETÍ

Kolem roku 1000 prožíval český stát potíže, které přímo ohrožovaly jeho existenci. Částečně je zavinily rozpory mezi Přemyslovci, ale spíše za to mohl vznik nových států v sousedství, Polska a Uher.

Sporů o vládu mezi bratry Boleslavem III, Jaromírem a Oldřichem využil jejich bratranec polský panovník Boleslav Chrabrý k tomu, aby dosadil na český knížecí stolec Vladivoje, zřejmně také Přemyslovce.

Oldřich a Břetislav

Z krvelačných bojů mezi Přemyslovci nakonec vítězně vyšel kníže Oldřich. Spolu se svým synem Břetislavem I. připojil k českému území i Moravu, kterou chápali jako takzvanou marku, nárazníkové území chránící český stát před případným útokem uherských nájezdníků. Břetislav byl Oldřichův nemanželský syn, hrozilo zde riziko, že ztratí nárok na knížecí stolec. Aby tomu předešel, oženil se s Německou šlechtičnou Jitkou.

Kníže Břetislav se opíral o spolehlivost své družiny, jejíž členové zřejmě vytvořili základ budoucí šlechty. V roce 1039 vedl výpravu do Polska, nad hrobem sv. Vojtěcha ve Hnězdně dal vyhlásit Břetislavovy dekrety, první známý český zákoník(zaměřený především proti přežívajícím pohanským zvyklostem). Se světcovými ostatky se vrátil do Čech a doufal, že papež povýší pražské biskupství na arcibiskupství. K tomu ale nedošlo.

Naopak, Břetislav se dvakrát utkal s římsko-německým panovníkem, který zádal, aby mu český kníže složil slib věrnosti a vrátil Polskou kořist. Poprvé roku 1040 Břetislav vyhrál, ale o rok později byl donucen slíbit Jindřichovi III. poslušnost.


První přemyslovský král

Po Břetislavově smrti platil až do počátku 13. stol. stařešinský řád, což znamenalo, že vládl nikoli prvorozený knížecí syn, ale nejstarší mužský člen přemyslovského rodu. Zbývající mužští členové rodu obdrželi úděly na Moravě.

Z Břetislavových synů byl nejúspěšnější Vratislav II. V roce 1063 prosadil zřízení biskupství v Olomouci a roku 1085 jej Jindřich IV. povýšil na krále. Tím se stal český vládce druhým nejvýznamnějším feudálem ve Svaté říši římské. Titul však nebyl dědičný.


Vrcholný středověk - Vzestup Českého státu na konci 12. stol. a na počátku 13. stol

Ve druhé polovině 12. stol. již v českých zemích probíhala vesnická kolonizace, podporovaná panovníkem, šlechtou i působením klášterů. Přesto postavení českého státu ještě nebylo takové, aby hrál ve střední Evropě větší význam.

Český knížeVladislav II. proto vsadil na úzkou spolupráci s římským císařem Fridrichem I. Barbarossou, jemuž vojensky pomáhal při dobytí Milána. Za to obdržel roku 1158 královský titul, ale zase jen pro svou osobu.

Po Vladislavově smrti upadli čeští panovníci do závislosti na císaři. Fridrich I. toho využil a roku 1182 ustanovil Moravské markrabství, které podřídil přímo císařské moci. Po Fridrichově smrti byla však panovnická moc ve Svaté říši otřesena, takže česká knížata dostala Moravu opět pod svou kontrolu.

Vzestup čekého státu zahájil Přemysl Otakar I., jenž podporoval městskou kolonizaci, zatímco vesnická byla především záležitostí klášterů a šlechty. K ustavení české šlechty jako společenského stavu došlo na konci 12. stol., kdy kníže Konrád Ota potvdil dědičnou údržbu pozemků potomků bývalých družníků. Šlechta, která se od počátku dělila na vyšší a nižší, se tak stala důležitou politickou silou, činící se nárok zasahovat do veřejného mínění a vystupovat jako panovníkův partner.

Přemysl Otakar I. však měl volné ruce k úspěšné vojenské a diplomatické činnosti. V roce 1212 mu císař Fridrich II. vydal listinu, zvanou podle pečeti Zlatá bula sicilská. V ní potvrdil českým vládcům dědičný královský titul a přesně ustanovil povinnosti českého krále vůčí římským panovníkům.

Žádné komentáře:

Okomentovat